Diamant, král drahokamů

Největší popularitě mezi drahokamy se bezesporu těší diamant. Je nejtvrdší ze všech nerostů (10. stupeň podle Mohse). Diamant patří mezi nejvzácnější drahé kameny. Nejvzácnější jsou pak diamanty výrazně barevné. V současné době lze však diamanty přebarvovat do požadovaných odstínů. Nejvíce se k tomuto účelu používá ozařování radioaktivními zdroji.

Slovo diamant pochází z řeckého ἀδάμας [adámas] znamenající nezničitelný.

4C

K určení ceny diamantů se používají čtyři základní kritéria známé jako 4C

• Carat - váha
• Color - barva
• Clarity - čistota
• Cut -brus

Více informací k 4C naleznete na stránkách ČGL (České gemologické laboratoře).

Na foto: kouřový diamant; Jižní Afrika; Autor: Géry Parent (PD)

7 největších surových diamantů

Hmotnost diamantů se udává v karátech. 1ct (karát) = 0,2g Více informací o metrickém karátu zde.

1. Cullinan 3106ct - Jižní Afrika - r.1905
2. (zatím bez jména) 1174 ct - Botswana - r. 2021
3. Lesedi La Rona 1111ct - Botswana - r. 2015
4. (zatím bez jména) 1098 ct - Botswana - r. 2021
5. Excelsior 995,2ct - Jižní Afrika - r.1893
6. Hvězda Sierry Leone 968,5ct - Sierra Leone - r.1972
7. Velký Mogul 787,5ct - Indie - r.1650

Na foto: identická reprodukce diamantu Cullinan; Autor: Géry Parent (PD)

Diamant se vyskytuje v několika krystalových tvarech. Nejčastěji se setkáváme s osmistěnem (obr. 5), který je tvořen osmi rovnostrannými trojúhelníky. Tento tvar lze rozdělit na souměrné poloviny podle tří hlavních rovin – svislé, vodorovné a předozadní.

Dalším běžným krystalovým tvarem diamantu je kosočtverečný dvanáctistěn (obr. 6). Tento krystal je složen z dvanácti kosočtvercových stěn a jeho vrcholy mohou být buď tříploché, nebo čtyřploché, přičemž čtyřploché varianty se vyskytují například v Brazílii. Stejně jako osmistěn lze i tento tvar rozdělit třemi rovinami na souměrné části.

Vzácněji se diamanty vyskytují v podobě složitějších krystalů. Trojúhelníkový čtyřiadvacetistěn (obr. 7) vychází z osmistěnu, na jehož stěnách se nacházejí nízké tříboké jehlany, čímž vzniká celkem 24 stěn. Dalším méně obvyklým tvarem je deltoidový čtyřiadvacetistěn (obr. 8), jehož plochy jsou tvořeny dvaceti čtyřmi deltoidy.

Největší počet stěn má osmačtyřicetistěn (obr. 9), který je tvořen 48 nestejnými trojúhelníky a vyskytuje se například v oblasti Kapska.

Všechny zmíněné tvary lze rozdělit na souměrné poloviny podle tří hlavních rovin, avšak s rostoucím počtem ploch se krystaly čím dál více podobají zaobleným zrnům. Často se také stává, že místo plochých stěn mají krystaly vypouklé, zaokrouhlené stěny (obr. 10).

Na foto: diamant Venezuela; Autor: Géry Parent (PD)

Největší oblibě se těší dokonale průhledné diamanty, avšak vzácně se vyskytují i barevné varianty – modravé, zelené nebo červenavé. Kromě estetických vlastností je diamant ceněn i pro své jedinečné fyzikální a chemické vlastnosti. S tvrdostí 10 na Mohsově stupnici představuje nejtvrdší známý minerál, a dokonce je až 140krát tvrdší než korund. Nejvyšší tvrdost vykazuje na plochách štěpného osmistěnu, což umožňuje jeho opracování pouze pomocí diamantového prachu.

Diamant má vysokou hustotu, která se pohybuje mezi 3,52 a 3,6 g/cm³, a disponuje mimořádně vysokým indexem lomu světla, přes 2,4, což mu dodává vysoký třpyt. Přestože moissanit vykazuje ještě vyšší index lomu, diamant si drží prvenství v tepelné vodivosti mezi všemi známými látkami.

Další zajímavou vlastností diamantu je jeho schopnost vodit elektřinu a teplo. Po vystavení slunečnímu záření dokáže ve tmě slabě světélkovat. Chemicky je velmi odolný - nerozpouští se v kyselinách ani zásadách, ale v proudu kyslíku se spaluje na oxid uhličitý. Historicky bylo dokázáno, že ho lze spálit v ohnisku velkých zrcadel, jak prokázali vědci ve Florencii již v roce 1694. Pokud je zahříván bez přístupu vzduchu, přemění se na grafit.

Těžba diamantů

Těžba diamantů probíhá několika způsoby v závislosti na typu ložiska. Nejčastěji se diamanty získávají z primárních ložisek hlubinnou těžbou kimberlitových nebo lamproitových komínů, které představují prastaré sopečné kanály. Takový způsob těžby se využíval například v dole Argyle na severu Austrálie. Kromě toho se diamanty dobývají i povrchově ve velkých lomech nebo podmořskou těžbou ze sedimentů.

Na foto: Starý diamantový důl v Kimberley - "Big Hole" Autor: Maatjie E (CC BY-SA 3.0)

Druhotná ložiska diamantů vznikla přirozeným zvětráváním původních hornin, například žul, břidlic a sopečných vyvřelin. Eroze a transportní procesy způsobily, že se diamanty uvolnily a byly přemístěny do náplavů, kde se následně usadily. Významným příkladem takového sedimentárního ložiska je brazilský itakolumit - zvláštní druh břidličnatého pískovce, který se vyznačuje pružností a může obsahovat nejen diamanty, ale i zlato.

Historie těžby diamantů sahá hluboko do minulosti. Nejstarší známá naleziště se nacházela ve Východní Indii a na Borneu, odkud pocházely některé z nejkvalitnějších drahokamů. Tato ložiska však byla postupně vyčerpána. Významný zlom nastal v roce 1727, kdy byla objevena bohatá diamantová naleziště v brazilském státě Minas Gerais. Právě odsud pochází slavný diamant "Hvězda jihu", jehož surová hmotnost dosahovala 254 karátů, a po vybroušení se proměnil v nádherný oválný briliant o 125 karátech.

V následujících desetiletích byly diamanty nacházeny na různých místech světa - v Mexiku, Kalifornii, na Urale či v Austrálii. Tyto nové objevy měly zásadní dopad na světový trh s diamanty a způsobily výrazný pokles jejich ceny. Revoluci v těžbě přinesl rok 1867, kdy byly nalezeny diamanty v Jižní Africe. O několik let později, v roce 1870, se objevila legendární "diamantová pole" v Kapsku poblíž města Kimberley, které se stalo synonymem pro diamantový průmysl. Právě odsud pochází některé z největších a nejznámějších diamantů, například osmistěnný krystal o původní hmotnosti 428 karátů, který po broušení vážil 228,5 karátu. Ještě impozantnější byl diamant "Excelsior", jehož surová hmotnost dosahovala 971,75 karátů.

Na foto: Důl Mir (bývalý povrchový diamantový důl) v Sakha (Jakutsko) , východní Sibiř, Rusko. Autor: Staselnik (CC BY-SA 3.0)

Vznik diamantů

Diamanty vznikají v extrémních podmínkách hluboko pod zemským povrchem. Tradiční teorie jejich vzniku předpokládá, že se tvoří ve svrchním zemském plášti při vysokých teplotách mezi 900 až 1300 °C a pod tlakem 4,5 až 6 GPa. Tyto podmínky se vyskytují zejména v ultrabazických vyvřelinách, jako jsou kimberlity, lamproity a komatiity, které slouží jako přirozený transportní prostředek, jenž diamanty přináší k zemskému povrchu.

Přestože se tato teorie dlouhodobě uznává, nové objevy ukazují, že geneze diamantů je složitější. Mikroskopické diamanty nalezené v granulitech naznačují, že se mohou tvořit i při nižších tlacích, než se původně předpokládalo. To vede k úvahám o alternativních mechanismech jejich vzniku, které dosud nejsou plně objasněny. Dalším nevyřešeným tajemstvím jsou tmavé diamanty carbonado pocházející z Jižní Ameriky. Jejich vznik se liší od klasických diamantů a jejich původ je stále předmětem vědeckých debat.

Na foto: ruské diamanty, zorné pole: 1,8 mm; Autor: Jerry Cone (PD)

Broušení diamantů

Broušení diamantů je uměním, které zprostředkovává surovému kameni jeho skutečnou krásu. První písemná zmínka o této technice pochází z roku 1475, kdy se jejím průkopníkem stal nizozemský brusič Ludvík Berguem. Při broušení dochází ke ztrátě hmotnosti kamene, někdy až o polovinu, avšak výsledkem je zářivý lesk a vyšší hodnota diamantu.

Nejvýznamnější vlastností diamantu je jeho dokonalá štěpnost podle stěn osmistěnu, což umožňuje přesné opracování. Před samotným broušením se diamant nejprve vyštípne do této přirozené formy a poté se obrousí jeho horní a spodní část. Vznikají malé rovinné plošky, tzv. fasety, které vytvářejí briliantový brus. Mezi nejslavnější brilianty patří Pitt, známý také jako Regent (obr. 11. a 12.), jenž váží 136,75 karátu, přičemž jeho původní hmotnost činila 410 karátů. Tento drahokam pochází z Malakky a v roce 1701 jej získal Tomáš Pitt, který jej následně prodal regentu Francie, vévodovi z Orleánsu.

Dalším druhem broušených diamantů jsou rosety. Tyto kameny mají plochou spodní stranu, zatímco jejich horní část je klenutá a opatřená tříhrannými fasetami. K nejznámějším rozetám patří Orlov (obr. 13.), jenž váží 194 karátů a nachází se v klenotnici ruských carů. Tento klenot byl zakoupen za 450 000 rublů. Mezi další významné diamanty patří „Florentinský“, mírně zažloutlý drahokam vážící 139 karátů, jenž byl součástí pokladu Karla Smělého a je uložen v klenotnici ve Vídni. Odhad jeho ceny v roce 1907 přesahoval dva miliony korun. Diamant Koh-i-noor (Hora světla) je proslulý svou hrou barev. Jeho současná hmotnost činí 106 karátů, i když před broušením dosahoval 186 karátů.

Menší diamanty a odštěpky se opracovávají do podoby rout, které mají hladkou spodní plochu a nad ní dvě řady drobných trojúhelníkových faset. Druhá řada, obvykle tvořená šesti fasetami, se sbíhá do společného vrcholu, čímž vzniká charakteristický tvar kamene.

Na foto: broušený diamant na smrkové větvičce. Od Boise Diamonds. Autor: Seth Lemmons (CC BY 2.0)

Využití diamantu

Diamanty nacházejí široké uplatnění nejen ve šperkařství, ale také v průmyslu, kde je jejich spotřeba mnohonásobně vyšší. Ve světě luxusu jsou ceněny pro svůj jedinečný lesk a brilanci, čehož je dosaženo precizním briliantovým výbrusem. V průmyslovém sektoru slouží k výrobě řezných, vrtných a brusných nástrojů, které umožňují opracování extrémně tvrdých materiálů. Dále se z nich vyrábějí diamantové prášky a pasty používané k leštění a jemnému opracování povrchů. K těmto účelům se zpravidla nevyužívají drahokamově kvalitní diamanty, ale naopak kameny s nevhodnou barvou či čistotou, stejně jako diamantový prach a synteticky vyráběné průmyslové diamanty.

Umělé diamanty

První syntetické diamanty se podařilo vyrobit francouzskému chemikovi Henrimu Moissanovi v roce 1893. Při svém experimentu roztavil ocel v elektrické peci a nasytil ji uhlíkem. Následné prudké ochlazení povrchu způsobilo, že vnitřní tekutá hmota byla vystavena extrémnímu tlaku, což vedlo k vykrystalizování drobných diamantových částic o velikosti přibližně půl milimetru.

Dnes je výroba umělých diamantů technologicky propracovaná a relativně levná. Hlavní využití nacházejí v průmyslu, kde slouží jako materiál pro řezné a brusné nástroje díky své extrémní tvrdosti. V posledních letech však roste význam syntetických diamantů i v klenotnictví. Výroba větších a kvalitnějších diamantů vytvořených v laboratoři postupně narušuje dominanci přírodních drahokamů, což může mít dopady na jejich cenu a trh jako celek. Přírodní a syntetické diamanty lze přitom odlišit především spektroskopickými metodami v dobře vybavených laboratořích.

V roce 2009 byly navíc objeveny další formy uhlíku, které jsou strukturou podobné diamantu i lonsdaleitu – hexagonální modifikaci diamantu. V meteoritu Haverö, který patří do skupiny ureilitů, byly identifikovány mikrokrystaly romboedrické formy diamantu a polytypu 21R. Tyto nové modifikace uhlíku se vyznačují ještě vyšší tvrdostí než běžný diamant, což bylo experimentálně potvrzeno leštěním meteoritu diamantovou pastou. Tento objev otevírá nové možnosti pro studium extrémních materiálů s dosud nevídanými vlastnostmi.

Význam diamantu v esoterice

Diamant je v esoterice a duchovních vědách považován za symbol dokonalosti, čistoty a lásky. Je prý skvělým vodičem energie a podporuje jasnost myšlení. Uvádí se, že na pracovišti rozšiřuje pole příležitostí pro prosperitu a symbolizuje bohatství a hojnost. Diamanty jsou také spojovány s štěstím, odháněním zlých duchů a přinášením nových začátků. Více informací v článku: Diamant - symbol dokonalosti

Naše nabídka šperkových kamenů.